[ Pobierz całość w formacie PDF ]
takového, ~e z toho dostávala strach, mìla jej za potøeatìné-
ho, kloudná zábava s ním vùbec nebyla a zprotivil se jí jeatì
více; a dostala teï chue øíci také své slovo, teï momentálnì jí
to napadlo a ona øekla:
Nehnìvejte se, pane Ratkine, ale u nás doma si nepøejí,
abyste mne doprovázel; nemá to také ~ádného úèele. A øekl
bys, ~e si pøitom sedala na vítr, aby u~ u~ ji nená vratnì odne-
sl Ratkin chvilku nemluvil. Ale jeho oblièej nebyl ji~ tak smutný
a v koutcích rtù mu to pocukávalo.
Ale dnes jeatì smím ...naposled? optal se potom. Pøikýv-
la. A vedl ji a~ k domu. Podala mu ruku, nemìla vlastnì nièe-
ho proti nìmu, usmívala se teï naò dokonce. Hledìl na ni,
její ústa jej jako peøíèkem lechtala, kdy~ na nì hledìl, nemohl
od nich odtrhnouti oèí. Teï u~ nebyl melancholickým princem,
slyael hlas své mladé krve jako úseèný povel, a tu øekl:
Ale, políbím vás ... mohu vás pøece políbit?
Neøekla nièeho, vyproseovala pouze rychle ruku, ale on ji
dr~el pevnì. Nemohla mu ji~ uniknouti, objal ji druhou rukou,
ale k jejím rtùm se nedostal, políbil ji pouze na tváø. Pak ji tepr-
ve pustil a ona vklouzla do domu. Stál tu èervený, se záøícíma
oèima, a posílal za ní svùj smích. Ano, smál se teï, hrst hlíny
hodil na rakev, ale i jednu rù~i tam hodil, tak to bylo lépe,
a nebylo teï tøeba, aby ael se svìaenou hlavou ...
Tøetího dne obdr~el od Pavly dopis. Hnìvala se naò, velmi
se hnìvala; nebyl jistì dobøe pøi rozumu, kdy~ se nìèeho ta-
kového odvá~il - - - vaak pøece, vida: nikdy více u~ to nesmí
udìlati, nikdy více, neboe potom by byl u~ doopravdy konec.
Ach tak - tedy nebyl jeatì konec? Ratkin se smál. Ne, skuteè-
nì, u~ jí to vícekráte neudìlá. Nikdy. Mù~e být klidná. Neboe,
takhle on to nemyslel - já jsem, sleèinko chtìl, to byla láska,
a ne hubièka ve vratech - nedorozumìní to bylo, zasmìjme
se tomu. A Ratkin se smál, chodil se vztýèenou hlavou a ne-
sklonil ji ani, kdy~ potkal Pavlu; tu zdravil a jeho ruka
s kloboukem opsala pøitom výbojnou køivku, jako by jím má-
val, ale on u~ letìl jinam, on u~ se nevracel .
Letìl, letìl, ale jeho den nepøicházel. A Ratkin psal dlouhou
báseò, lkaros se jmenovala a vypravovala hoøe a touhu vìz-
nì na pustém ostrovì. A orel tu sídlil v skaliskách ostrova,
a kdy~ vìzeò bloudíval po bøehu, lomì v dálku rukama, orel
èasto slétával a~ blízko nad jeho hlavu a køi-èíval tak domlou-
vavì, jako by mu chtìl nìco øíci. A tu v~dy vìzeò pøestal lomiti
rukama, nevìdìl, odkud ta víra pøiala, ale poèal v~dy vìøiti, ~e
pøece jeho den pøijde a ~e se mu podaøí uprchnouti z pustého
ostrova. Orel a vìzeò stali se brzo pøáteli a pøiael koneènì
i den, kdy vìzeò pochopil, co mu chtìl orel øíci; a tu ukryl obli-
èej v jeho peøí a plakal, zatímco orel vydával skøeky podobné
vítìzným fanfárám; a vìzeò nazýval orla nejsladaími jmény,
neboe orel jej chtìl unésti na svých køídlech. Ale mìl jeatì mno-
hokráte lomiti rukama neaeastný vìzeò. Orel byl sláb a nemohl
jej daleko nésti, srdce vìzòovo bylo pøília tì~ké touhou. A tu
poèal vìzeò krmiti orla krví svého srdce, aby zesílil. A teï
vìdìl, ~e pøijde jeho den, neboe musel pøijíti jeho den, kdy~
dával orlu krev svého srdce. - -
Ratkin zdál se býti nemocen, byl bledý a jeho oèi mìly cho-
rý lesk. Po vaech ~ilách øeøavìt - a pøitom bylo tøeba den po dni
po nìkolik hodin jíti písèinami, ~ivoucího pramene tu nebylo,
a co se ve velbloudích ~aludcích naalo, to nebyla voda. Nebo
bylo tøeba sedìt ve sklepì, podél zdí stály øady oznámkova-
ných soudkù, ale v nich nebylo vína; jednou v nich nìco bylo,
bozi to vìdí, ty teï spokoj se s prázdnými soudky a nauè
se èísti nápisy na nich; jako my to dìlej, my to také dìlali.
Ano, písèiny a sklep - to byla akola. Nìkolik staraích profeso-
rù bylo vystøídáno mladaími, pøiali a trochu èistaího vzduchu
s nimi vproudilo; to byly dvì tøi palmy v písèinách a ty schly
a churavìly, nic se tu nemohlo daøit, písèiny zùstaly písèina-
mi. Jednou by se tu musela vaechna okna zotevírat a vyvìtrat!
Vyházet pokorné, nízké lavice a vyházet pyané, superiorní
katedry! Zpøelámati pravítka a vyrvati zkuaební zápisníèky
z poskakujících, rozèilených rukou! A musela by býti slavnost
nového vysvìcení akoly! Kvìtiny a zpìv! A zpívající dívky pøi-
aly by sem k hochùm, aby jim øekly, ~e od nich chtìjí, aby byli
silnými, krásnými a alechetnými mu~i. Ano, jednou - - - jed-
nou - - -! Byly nìkdy zázraèné dny jara a léta, slunce témìø
mluvilo k lidem, laskavì a domlouvavì, a akolní svìtnice tu
zela jak tlama ~íznivého psa s vyplazeným jazykem; a tu by
byl vstoupil profesor, s úsmìvem v bílém vousu, ano, byl by
se jistì usmíval zvláatním, ze sluneèného svìtla utvoøeným
úsmìvem, a byl by øekl: %7Å„ádné knihy dnes, mladí pøátelé, ~ád-
né knihy. Pùjdeme ven pod kvetoucí stromy a budeme hovo-
øiti o lásce. Je u~ dnes takový den a nemù~eme udìlati nic
lepaího. I o jiných vìcech budeme hovoøiti, o mu~nosti, síle
a kráse, skuteèný chléb ~ivota budeme lámati a jísti. Byly nì-
kdy zázraèné dny jara a léta, ale profesor, který by takhle pro-
mluvil, nepøiael. Byl den osmnáctých narozenin Ratkinových,
sobota, a toho dne po obìdì zaael Ratkin k Zachovi; podiv-
ná tklivost jej jímala, kdy~ myslil na to, ~e je mu dnes osmnáct
let. Zach byl nemluvnìjaí jeatì ne~ jindy. Ratkin hovoøil a pak
zamlkl i on.Tu po chvilce øekl Zach:
Andìla mi psala. Je to u~ pøes rok, co zmizela, .... a teï
najednou píae. Vidía, do srdce jsem se jí zapsal.
Zasmál se nepøíjemnì a chvilku mlèel.
Ïas aby tomu rozumìl. %7Å„enským a - ~ivotu vùbec. Kdo je
to - taková Andìla? A taková - Lorèa? Bestie to jsou, jistì~e
bestie, ale jakýsi modrý plamínek mají v sobì, svíèièku ja-
kousi - - nevím, jak bych to øekl. Co øíkáa, jaká Lorèa? Tam
naproti je, mají zas novou.
A Ratkin teï opìt musel si vzpomenout, ~e je mu dnes osm-
náct let. Øekl to Zachovi.
To abychom ti dali nìjaký dárek, co? A Zach se drbl do èela
a rozhlí~el se po pokoji. Poèkej, je tu nìco. Pøiael jsem k tomu
náhodou. Vzácná vìc.
Podal Ratkinovi Tolstého Kreutzerovu sonátu.
Seber si to honem a hned èíst. Pokocháa se. A Zach za-
m~ikal potmìaile vráskami kolem oèí ...
Jeatì pøed veèerem pøihnal se Ratkin zpátky.
Zach le~el na posteli a nadzdvihl pouze hlavu.Ratkin hodil
mu na postel kní~ku.
Tady máa. Nech si svùj dárek je to, je to ... blázinec. Ne-
smysl je to. Le~ je to.
Bon. Blázinec. Le~. Nesmysl. Ale nekøiè tak, bolí mne hla-
va.
Ratkin se jaksi zarazil. Hlava tì bolí? To je akoda.
`koda? Proè?
Chtìl jsem toti~ - - - Ratkin se ocitl ve velikých rozpacích.
Stál tu, èervený, pøealapoval a hledal. co by vzal honem
do ruky.
Chtìl jsem ti toti~ øíci, ~e bych ael dnes s tebou tam napro-
ti. Pøeèetl jsem si kní~ku - a zrovna pùjdu jako kdy~ na mne
naplivá, tak mi bylo, kdy~ jsem èetl. Ostatnì, vía, Zachu, Rat-
kin sklopil oèi a jeho hlas ztemnìl, musím z toho nìkudy ven
... bylo mi v poslední dobì dost apatnì ... nespím, straaí mne
to, zle je se mnou ...
[ Pobierz całość w formacie PDF ]
